BIBLIOTERAPIE

Pojem biblioterapie pochází z řeckého biblion (kniha) a therapeia (léčba). Pokud vyjdeme z etymologie, dostaneme rovnici biblioterapie=léčba knihou.

Číková (1981) vymezuje biblioterapii jako prostředek personálně-sociálního růstu jedince a klinický proces využívající vybranou literaturu, tvořivé psaní a film s diskusí řízenou terapeutem s cílem integrace citové a rozumové sféry osobnosti za účelem dosažení sebeuvědomění či nápravy.

Naggyová (1995) definuje biblioterapii jako léčebně-výchovnou (tj. terapeuticky formativní) metodu komunikativního charakteru, kterou je možno preventivně i kurativně působit na ohrožené, postihnuté a narušené jedince.

Z hlediska speciální (léčebné) pedagogiky je zajímavá definice Goodnowa pohlížející na biblioterapii jako na léčebnou a edukativně-humanisticky zaměřenou metodu sloužící výukovým programům ve školách, v geriatrických zařízeních, v nápravných zařízeních či v nemocnicích do té míry, kdy se využívá jako psychohygienický prostředek při dlouhodobé hospitalizaci.

Část autorů považuje disciplínu za součást psychoterapie zaměřené výlučně ne intervenci psychických nemocí v rámci klinické praxe, druhá část vidí její širší uplatnění i ve speciálně pedagogických (popř. pedagogických) institucích a v penitencionálních či gerontologických zařízeních. Vzhledem k ostatním expresivním terapiím (arteterapie, muzikoterapie a dramaterapie) je lépe se přiklánět k širšímu pojetí využití „léčby knihou“ (přesněji k aplikaci literatury či literárních textů použité za účelem pomoci lidem změnit jejich chování, myšlení, emoce a další osobní předpoklady společensky i individuálně přijatelným směrem).

Cíle biblioterapie:

• urychlená adaptace na novou životní situaci;
• odvrácení pozornosti od vlastních problémů;
• vzbuzení nových zájmů (aktivace a stimulace k uzdravení);
• kompenzace a saturace potřeb;
• seberealizace a zvýšení sebevědomí;
• socializace a stimulace komunikace s prostředím;
• změna hodnot a postojů;
• rozvoj divergentního myšlení a schopnost řešit problémy;
• rozvoj kognitivních funkcí;
• překonávání depresivních rozlad;
• pozitivní emocionální stimulace.

Dělení biblioterapie:

a) receptivní biblioterapie obsahuje nejčastěji následující metodické postupy:

• všichni účastníci sezení vychází ze stejného textu;
• každý dostane soubor textů (básní), ze kterých si vybere ten, který koresponduje s jeho náladou;
• čtení na pokračování;
• individuální čtení před sezením s následující diskusí.

b) aktivní biblioterapie (některými školami nazývána též jako poetoterapie) zahrnuje kreativní faktor tvořivého psaní na různé kvalitativní úrovni:

a) dokončování předloženého textu (dopisování písmen do slov, slov do vět, dopisování otevřených vět a dokončování příběhu do víceméně vypointovaného konce individuálně či štafetově v skupině)

b) autorská tvorba, při níž:

• účastník napíše vlastní literární útvar nebo
• navazuje na předchozí text (verš)
• účastníci společně ve dvojicích, skupinách, vymyslí příběh (báseň) na dané téma, na určená slova, na dané písmeno či slovo, kterým musí začínat každý verš nebo odstavec